Úspěch na loňské deaflympiádě byl pro Elišku Svobodovou v mnoha ohledech zlomový. Ačkoliv se v Tokiu probojovala do finále ve třech disciplínách, byl to právě světový rekord v malorážce, který ji definitivně zařadil mezi světovou elitu. Přesto na ní ani s odstupem času není znát stín uspokojení.

„Vítězství na deaflympiádě si samozřejmě moc vážím, byl to obrovský úspěch, ale moje nastavení se tím nemění. Stále cítím potřebu se zlepšovat, posouvat své osobní rekordy a potvrzovat svou výkonnost na domácí i mezinárodní scéně,“ vysvětluje střelkyně, která svou pozornost nyní upíná k podzimnímu mistrovství Evropy.

Právě v dosažení dalších met jí má pomoci vstup do centra AGITOS, který Eliška vnímá jako zásadní posun v kariéře. „Členství v centru je pro mě významným krokem. Sportovní střelba je materiálně i finančně extrémně náročná disciplína a podpora AGITOSu mi v tomto ohledu neuvěřitelně rozváže ruce,“ pochvaluje si nové zázemí.

Profesionální status pro ni neznamená jen kvalitnější vybavení, ale i přístup k odborníkům, kteří jsou pro moderní sport nezbytní. Kromě tréninků s lepším materiálem se těší na spolupráci s fyzioterapeutem a sportovním psychologem, což jsou aspekty, které dosud musela řešit spíše intuitivně nebo v rámci rodinného kruhu.

I přes blížící se profesionalizaci zůstává jádro jejího tréninku v poctivé rutině. Eliška trénuje několikrát týdně v odpoledních blocích, kde se po důkladném protažení věnuje nácviku střeleckých poloh a následně ostrým položkám. Celý proces pak uzavírá detailní konzultace s trenéry Milany Nepejchalem a Nikicou Kasipovičem. Extrémní důraz přitom klade na psychiku.

„Před závodem se snažím uzavřít do sebe. Provádím dechová cvičení a vizualizuji si celý průběh závodu, abych se soustředila jen na svůj výkon,“ popisuje své rituály. Svou nedoslýchavost přitom nepovažuje za handicap, ale spíše za specifický nástroj, který jí pomáhá ignorovat okolní ruchy a vnímat pouze vlastní techniku a rytmus střelby.

I když je střelnice jejím druhým domovem, Eliška si uvědomuje důležitost regenerace. Nejraději vypne při četbě, procházkách v přírodě nebo v kruhu rodiny a přátel, kteří jsou pro ni po celou dobu největší oporou. Přiznává, že dříve se věnovala aerobiku a tanci, ale klid a preciznost střelnice ji nakonec pohltily natolik, že jinou cestu už nehledá.

„Všem mladým lidem s handicapem, kteří o sportu uvažují, bych vzkázala jediné: Nebojte se udělat ten první krok. Někdy je totiž strach mnohem větší překážkou než handicap samotný. Sport vám dá nové přátele a zážitky, které vám nikdo nevezme,“ uzavírá s úsměvem Eliška Svobodová, jejímž dlouhodobým cílem je obhajoba zlata na příští deaflympiádě v Aténách.

Text: Martin Steinbach
Foto: Český deaflympijský výbor